festival Harmonie v duši


http://www.cisk.cz/

systemický přístup

Systemický přístup se v posledních letech stává jedním z dominantních přístupů v mnoha pomáhajících profesích, zejména pak v psychoterapii, psychologii a pedagogice. Systemický přístup pracuje především se systémy sociálními, kam řadíme samozřejmě rodinu, ale může to být např. i školní třída nebo pracovní kolektiv. Je důležité si uvědomit, že tyto sociální systémy by nemohly existovat, pokud by mezi jejími prvky (členy) neexistovala interakce, komunikace.  Platí zde, že pokud dojde k jakékoli změně v systému, je touto i třeba drobnou změnou ovlivněn celý systém jako celek. Základním charakteristickým rysem jakéhokoli systému je pak stále přítomná  snaha o rovnováhu a její udržení. Mnoho negativních příznaků, která může sledovat vnější okolí systému (např. rodiny), je právě projevem snahy systému o zachování rovnováhy.
Systemická terapie prosazuje jednoznačně pohled na klienta jako na jedince autonomního, tzn. že terapie je pouze oporou klienta, terapeut má roli doprovázejícího a je rovnoprávným partnerem klienta.
V systemickém přístupu pak platí základní pravidla :

  1. Měj na paměti mnohotvárnost lidských světů!
  2. Druhého člověka považuj ve společném životě za bytost stejného rodu!

Tyto pravidla mají být postaveny na silných základech – a těmi je LÁSKA.

            Systemický přístup předkládá koncept „systému determinovaného problémem“. Podle tohoto konceptu si lidé (členové systému) vykládají jako „problém“ různé znepokojující situace. Platí samozřejmě, že různé situace mohou mít různé významy pro každého z nás. Kolem těch alarmujících podnětů se pak vytváří zvláštní systém, mluvíme zde o tzv. kybernetice druhého řádu: neplatí, že systém vytváří problém, ale naopak, že problém vytváří systém. Problémové systémy jsou potom specifické systémy, které vznikly a udržují se kolem problémů.

Systemický přístup pracuje výhradně s klienty dobrovolnými a pracuje s nimi výhradně na dojednaných zakázkách. Vychází totiž z toho, že pomáhat lze pouze tomu, kdo sám vyhledá pomoc.

Terapeut má v této terapii, jejímž podnětem, prostředkem i cílem je komunikace, tyto základní úkoly :

  1. potvrzování
    Terapeut se představuje jako empatický, naslouchající a chápající. Respektuje klientovo vidění problému a akceptuje jeho příběh. Výsledkem je pak terapeutický vztah založený na důvěře.

  2. otevírání
    Terapeut by měl do terapeutického systému přinášet tolik nového, nečekaného a podněcujícího, aby otevřel klientovi dostatečný prostor pro destabilizaci problémového systému. Opět zde platí, že musí být vytvořeno zázemí respektu a důvěry.

Jedna podmínka bez druhé nemůže být splněna. Současně platí, že tato terapie, založená na komunikaci a vzájemném vztahu, není naplánovatelná.

Stejně tak je pro systemickou terapii typická absence nějaké zavazující metodologie. Systemická terapie pouze disponuje některými doporučenými postupy. Cílem těchto technik je otevírání prostoru k destabilizaci významů v rámci  problémového systému a jejich užití je zcela na zvážení terapeuta. Pro klienta by pak tyto techniky a postupy měly být překvapující, ale opět s podmínkou bezpodmínečného vytvoření ovzduší důvěry. Z doporučených postupů (technik) systemické terapie uvádíme jako příklad tyto dvě techniky :

Terapeut může dále pracovat podle svého uvážení s celou řadou dalších technik, které přinesly jiné terapeutické přístupy – interpretace, psychodrama, práce se sny, vytváření rituálů, využití paradoxních technik apod.

Nejdůležitějším a snad i jediným měřítkem terapeutického úspěchu  se v systemickém přístupu jeví sám klient, jen ten může posoudit, jestli došlo k úbytku utrpení.

 

Použitá literatura:

KLIMENTOVÁ, E.: Teorie a metody sociální práce III, studijní texty pro distanční studium UP v Olomouci, filozofická fakulta, obor sociální práce. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 94 s. ISBN 80-244-0575-X